Kuponová privatizace: Co se taky mohlo stát s vašimi akciemi

Seríál článků psaný pro penize.cz

Dobrou zprávou je, že je tady stále pražská burza i RM-Systém, tedy oba organizované trhy, na kterých se předtím obchodovaly všechny akcie z kuponové privatizace. A ta špatná: obchoduje se na nich už jen zlomek akcií. Přesně 35 emisí z původních více než dvou tisíc.

Akcie na burze se postupem času stály nelikvidními, kvůli koncentraci akcií v rukou velkých akcionářů. Obchodovalo se jich čím dál méně, nebyly vytvořeny tržní podmínky pro tvorbu reálného kurzu, až je burzy vyřadily. Mnoho akcií burzy také vyřazovaly z důvodu změny podoby akcií ze zaknihovaných na listinné, jejichž obchodování na burze je technicky nemožné.

Možnosti prodat svoje akcie přímo na burze jsou tak velmi omezené. Neznamená, že jsou neprodejné – ale o tom až jindy.

Středisko cenných papírů už není

Bohužel, modrý papír s výpisem ze Střediska cenných papírů (SCP) vám už nepřijde. Středisko v roce 2010 zaniklo a jeho agendu týkající se evidence zaknihovaných akcií a majetkových účtů jednotlivých majitelů převzal Centrální depozitář cenných papírů (CDCP). Centrální depozitář je podobně jako dříve Středisko cenných papírů jediným subjektem, který vede evidenci všech zaknihovaných cenných papírů vydaných v České republice.

Ke svému majetkovému účtu v centrálním depozitáři se dostanete pouze prostřednictvím některého z jeho účastníků – obchodníků s cennými papíry, který váš účet spravuje. Jenže vy jste si dosud žádného nevybrali, a tak váš účet je veden jako takzvaný nezařazený účet. Jednoduše nebyl zatím zařazen pod obchodníka, prostřednictvím kterého účet obsluhujete.

To vám taky umožňuje využívat pouze omezené množství služeb Centrálního depozitáře. Akcie třeba nemůžete prodat, dokud nebudete mít obchodníka. Co ale můžete – můžete si ověřit, jestli váš bývalý účet existuje – a to přímo on-line a taky si z něj nechat udělat výpis se seznamem akcií, které vlastníte.

Nepříjemným zjištěním je, že za vedení účtu v centrálním depozitáři se platí obdobně jako za vedení účtu v bance (i když to už se dnes v bankách stále častěji neplatí). Výše poplatku závisí na hodnotě akcií, které máte na majetkovém účtu. Pro běžného investora z kuponové privatizace se poplatek blíží nule.

Každá společnost má většinového vlastníka

Původně roztříštěná akcionářská struktura, kterou mimo podílů investičních fondů, které nepřesáhly dvacet procent na jeden fond, tvořily tisíce až desetitisíce drobných akcionářů, se začala koncentrovat. Mnozí akcionáři ihned po zahájení obchodování na burze začali své akcie prodávat – v porovnání s nizoučkou investicí do kuponové knížky byl zisk příjemně vysoký.

Akcie nabízené na trhu se tak koncentrovaly do rukou investorů a na konci devadesátých let minulého století měla už každá společnost majoritního vlastníka, který vahou svého podílu společnost ovládal. Dnes má třetina společností z kuponové privatizace dokonce vlastníka jediného.

Z virtuálních akcií se staly papírové. A šly do dražby

Na začátku byly všechny akcie v zaknihované podobě (dematerializované) ve formě elektronického zápisu na účtu ve Středisku cenných papírů. V průběhu let ale firmy (především jejich většinoví vlastníci) přistoupily ke změně podoby těchto akcií na listinné akcie, tedy na materializované – papírové akcie.

Důvodem změny byla částečně snaha o snížení nákladů na evidenci akcií, protože evidence zaknihovaných akcií stojí více než náklady na listinné akcie. Podstatnějším důvodem však byla snaha o další koncentraci akcionářské struktury – česky zbavení se minoritních akcionářů.

Půvab změny podoby akcií na listinné spočívá v tom, že akcionáři jsou povinni si vyzvednout nové listinné akcie místo původních zaknihovaných. To ovšem většina z nich neudělala, protože žila v domnění, že s jejich akciemi se nemůže nic stát, když jsou uloženy na majetkovém účtu ve Středisku cenných papírů. Většina akcionářů se o akcie nezajímala, tak jako v našem příběhu.

Tyto nevyzvednuté akcie akciová společnost prodala v nedobrovolné dražbě. Balík akcií získal nového vlastníka, obvykle z řad majoritních akcionářů. Ve společnosti se tímto způsobem dramaticky zredukoval počet akcionářů na několik desítek až stovek, výjimečně tisíc.

Akcionáři, kteří byli vlastníky nevyzvednutých akcií, přestali být akcionáři, avšak nepřišli zcela zkrátka. Mají nárok na výtěžek dražby připadající na jejich akcie. V dražbách tak skončily miliony akcií od stovek tisíc akcionářů, ale pokud si výtěžek dražby nevyzvedli, tak o něj přišli.

Hlavní akcionář vás hodil přes palubu

Za tu dobu, co jste se o akcie nezajímali, jste mohli skončit jako akcionář ve společnosti i jiným způsobem – vytěsněním akcionářů. Hlavní akcionář – akcionář, který vlastní alespoň 90procentní podíl – se vás mohl zbavit i tím, že vaše akcie jednoduše převzal. Svolal valnou hromadu a rozhodl o přechodu akcií nebo jmění vaší společnosti na jeho osobu.

Samozřejmě nebylo to zadarmo. V souladu se zákonem vám byl povinen vyplatit protiplnění za vytěsněné akcie. Pokud jste si však nepřevzali protiplnění v průběhu čtyř let, přišli jste i o velké peníze bez náhrady.

Krachy, tunely a další příběhy

Při výběru akciové společnosti jste taky nemuseli mít šťastnou ruku. Prostě ne každá společnost vydrží navěky a skončí mnoha různými způsoby. Dvacet procent společností z kuponovky zkrachovalo. Ale ta vaše třeba jen splynula s jinou.

Tunelování bylo specialitou především u investičních fondů. Devadesátá léta umožňovala mnohé zvláštní transakce bez patřičného potrestání. Místo kvalitních akcií se najednou ve vašem investičním fondu objevily pochybné akcie a vaše investice ztratila na hodnotě.

A to by mohl být i váš příběh – na akcie jste se léta nepodívali a teď zjišťujete, co se s nimi stalo. Snad jste dopadli lépe.